Babičko, pomoz mi

Ať chceme, nebo ne, děti kolem nás se občas trápí. Někdy tiše, jindy velmi hlasitě. A vy to možná vnímáte, ale nejste ve výhradním postavení rodiče. Můžete do toho vůbec mluvit? A jak?

I jako prarodič, teta, strýc nebo jiná blízká osoba můžete sehrát v jejich životě klíčovou roli – být bezpečným přístavem, kde si odpočinou od bouří.

Jak poznat, že dítě něco trápí

Děti nejsou dost zralé, aby nám přímo řekly: „Mám problém a potřebuji pomoc." Často za ně komunikuje jejich tělo a chování.

Signály, které stojí za pozornost:

• Fyzické příznaky: bolesti břicha nebo hlavy, ekzémy, poruchy spánku, pomočování

• Emoční výkyvy: prudké změny nálad, výbuchy vzteku, pláč nebo emoční stažení

• Změny v chování: agresivita, regrese k mladšímu chování, odmítání školy

• Úzkostné projevy: nadměrné obavy, panika, potřeba neustálého ujišťování

Všímejte si i drobných změn – dítě, které bylo veselé, se náhle uzavírá. Nebo naopak klidné dítě začíná být výbušné.

Jak se dítě uvnitř cítí

Představte si, že stojí na vratkém voru na rozbouřeném moři. Lomcuje to s ním, občas ho zasáhne vlna tak silná, že nemůže ani dýchat.

Když dokážete sestoupit do světa dítěte a říct: „Vidím, že je to pro tebe těžké, a jsem tu s tebou," postavíte se na vor k němu. Dítě přestává být ve svém trápení samo. Obejmout, vyslyšet, nechat plakat. Být tam pro ně.

Jak vytvořit bezpečné útočiště

Předvídatelnost a rutina. Když je dítě s vámi, dodržujte pravidelné časy jídla, spánku a aktivit. Pro děti v chaosu je to neuvěřitelně uklidňující.

Pozitivní pozornost. Pár minut plné pozornosti má větší hodnotu než hodiny, kdy jste přítomni jen napůl s telefonem v ruce.

Respektování hranic. Pokud nechce mluvit nebo se objímat, nenuťte ho. Posilujete tím jeho autonomii.

Jak s dítětem mluvit

Vyberte správný čas a místo. Často se lépe otevřou při společné aktivitě než při pouhém sezení.

Klaďte otevřené otázky:

• Místo "Jak bylo ve školce?" → "Co jsi dnes ve školce dělal/a?"

• Místo "Je všechno v pořádku?" → "Všimla jsem si, že jsi dnes tišší. Chceš si o tom popovídat?"

Opakujte, co slyšíte: "Zdá se, že tě to opravdu trápí…"

Co NEDĚLAT:

• ❌ Neslibujte, že to zůstane tajemstvím (při závažných věcech)

• ❌ Neslibujte, že „to bude dobrý" (nevíte to jistě)

• ❌ Nebagatelizujte: „Vždyť to nic není" (pro dítě to může být intenzivní zátěž)

A co rodiče?

Začněte pozitivně: „Vždycky se divím, jak zvládáš tolik věcí. Všimla jsem si ale, že Petřík hodně pláče před školou. Povídal ti o tom něco?"

Pokud narazíte na odpor, může být užitečné požádat o pomoc dalšího člena rodiny nebo navrhnout: „Mohli bychom společně zajít za psychologem. Pomohl by nám všem lépe pochopit, co se děje."

Kdy vyhledat odbornou pomoc

• Příznaky trvají déle než několik týdnů nebo se zhoršují

• Dítě mluví o sebepoškozování

• Odmítá chodit do školy

• Má výrazné problémy se spánkem nebo jídlem

• Je agresivní vůči sobě nebo ostatním

Jak o tom mluvit: "Paní psycholožka pomáhá dětem, když mají myšlenky nebo pocity, které je trápí. Nejdeš tam proto, že jsi udělal/a něco špatně, ale proto, že chceme, aby ti bylo lépe."

Pečujte o sebe

Podporovat dítě v krizi může být vyčerpávající. I vy potřebujete mít komu se svěřit. Nemůžete být k dispozici 24/7. Dopřejte si odpočinek a malé radosti, které vás nabíjejí.

Pamatujte: I když nejste rodičem, vaše role může být zásadní. Někdy stačí jediný stabilní dospělý, aby dítě získalo odolnost k překonání těžkostí. Ukazujete mu, že na světě jsou lidé, kterým na něm záleží – a to je dar na celý život.

Tento článek jsem napsala pro portál psychologie.cz. Najdete tam i mé další texty.