Učím se nevědět

Je to asi tři roky nazpátek, kdy jsem si poprvé sedla do křesla naproti klientovi. Byla jsem tak nervózní, že se mi až potila záda. Dívka ze sebe vysoukala, že se bojí jíst, stydí se za tělo a nemá se ráda. Odzbrojilo mě to. Nevěděla jsem, kam dál.

A tak jsem si ji – přesto, že jsem věděla, že to nemám dělat – zaškatulkovala.

Past kategorizace

Kategorizace se pro mě stala obranou proti nejistotě. Po pár minutách jsem klientovi dala nálepku: "ten s depkou" nebo "ten obsedantně-kompulzivní". Pomáhalo mi to, byla to moje berlička – způsob, jak se zorientovat, když jsem nestíhala poslouchat a přemýšlet.

V hlavě bylo prázdno. Co sakra říct? Díky nálepkám jsem si myslela, že vím, jak pracovat. Byla to ale iluze, falešný pocit kontroly.

Když zažité vzorce přestaly fungovat

S přibývajícími klienty jsem narážela na limity. Na "tamtoho s depkou" přece platilo tohle. Proč to neplatí i na tohohle? A zjistila jsem šokující věc: Nikdo není vyloženě "ten" nebo "ten". Každý klient se vzpíral všem škatulkám.

Bylo to frustrující. Najednou jsem zase nevěděla, co dělat. Ale právě proto byly ty chvíle nesmírně cenné. Musela jsem upustit od zjednodušení a začít vnímat komplexnost každého člověka.

S každým klientem, který nezapadal do kategorií, jsem se učila víc naslouchat a méně předpokládat.

Nutkání zachraňovat

Dalším zlozvykem byla potřeba neustále něco dělat: radit, navrhovat řešení, mluvit. Jakmile jsem se ocitla tváří v tvář klientovi, probudila se ve mně zachránkyně. Chtěla jsem je spasit a říct jim, co mají dělat.

Ale šlo zase jen o moji nejistotu. Ticho mezi mnou a klientem bylo nesnesitelné. Když jsem nemluvila, měla jsem pocit, že nepracuji dobře. Vždyť i na dveřích mám napsáno "poradenský psycholog" – tak přece musím radit!

Zdálo se, že se klienti tváří, že potřebují zaručený návod. A tak jsem jim ho chtěla dát. Velmi rychle jsem ale začala vnímat, že mé rady míjejí cíl. Klienti je buď ignorovali, nebo zdvořile přijali a zapomněli hned za dveřmi.

Nejprve jsem to objevila u dospělých. Ale pak tu byly děti, s kterými pracuji primárně. Těm přece musím říct, co mají dělat! Byla to jen pýcha. I zde jsem musela opustit představu, že jako dospělá vím lépe než ony, co potřebují.

Osvobození v přiznání "nevím"

A tak jsem si uvědomila, že nevím. Nevím, jestli přede mnou sedí člověk s depresí, úzkostmi nebo kombinací všeho. Nevím, jak jeho problémy vyřešit. Když nevím, co říct, mlčím. Nebo prostě řeknu: "Přiznám se, že nevím, co říct. Co myslíte, že byste potřeboval, abych řekla?"

Pochopila jsem, že nejsem expertkou na životy klientů, ale průvodkyní, která jim pomáhá objevovat jejich vlastní odpovědi.

Toto přiznání se stalo mým osvobozením. Zjistila jsem, že nemusím být dokonalá, nemusím mít vždy odpověď. Paradoxně právě momenty upřímnosti často otevíraly cestu k nejhlubším změnám.

Hodnota skutečné přítomnosti

Zjistila jsem, že moje hodnota nespočívá v množství rad a technik, ale v kvalitě přítomnosti a prostoru, který dokážu vytvořit. V tomto prostoru se mohou klienti cítit bezpečně, přijímaní a pochopení.

"Co si o tom myslíte, paní psycholožko?" ptají se často.

"Nevím, ale zajímá mě, co si o tom myslíte vy."

Právě tím otevírám prostor pro skutečný dialog. Namísto jednostranného expertního monologu přichází vzájemné objevování, kde oba můžeme růst.

Pořád to není snadné

Pořád se považuji za začátečníka, a možná proto je to těžké. Někdy se vrací pocit, že bych měla radit – že je to přece jasné jako facka! A občas to udělám.

Ale už se zastavím a připomenu si, že zdánlivě jednoduchá řešení neberou v potaz jedinečnost každého člověka. Že moje "jasné řešení" vychází z mé zkušenosti, ne z jeho života.

Musím znovu a znovu nacházet odvahu mlčet, naslouchat a věřit, že klient má v sobě moudrost, kterou potřebuje. Mým úkolem není ji nahradit svými radami, ale vytvořit prostor, kde může vykvést.

A v tom nacházím nejen svou hodnotu jako psychologa, ale i hluboké naplnění jako člověka.

Tento článek jsem napsala pro portál psychologie.cz. Najdete tam i mé další texty.